Opatrovnice novorozenců
Barbora Fišárková: osamělý anděl na cestě
02.07.2015 17:32 Rozhovor
Mohla se živit divadlem nebo hudbou, ale vybrala si neonatologii. Dnes zachraňuje životy dětí, které při narození často neváží ani kilo. Možná už brzy bude Barbora Fišárková ovšem pracovat jako servírka.
* Kolik jste při narození vážila vy?
Tři kila. A měřila čtyřicet osm centimetrů.
* Vyprávěli vám někdy doma o tom, jak jste se narodila?
Pořád! Jsem ze silných ročníků 70. let, u Apolináře bylo strašně narváno. Navíc jsem druhorozená, tak to šlo rychle. Maminka mi hlavně v dětství často líčila, jak rodila na chodbě na lehátku, nad ní stál na štaflích elektrikář, montoval nějakou žárovku a vypadal, že každou chvíli omdlí. Tak mu ještě sháněla pomoc. Když jsem se narodila, neměli mě honem kam dát, takže mě prostě položili na maminku. Oproti tehdejším zvyklostem vlastně nechtěně zařídili bonding, tedy raný kontakt matky s novorozencem těsně po porodu.
* Myslíte, že vás to ovlivnilo?
Při výběru profese určitě ne, ale když jdu k porodu, často si na to vzpomenu. I když jako lékařka už jsem absolvovala nevím kolik tisíc porodů, protože nechodím jen k těm předčasným, pořád je vnímám jako jedinečný a nádherný zážitek pro oba rodiče. A rozhodně jsem velký příznivec bondingu.
* Pocházíte z lékařské rodiny?
Jsem z umělecké rodiny. Jediný doktor, vlastně jsem se nepovedla. Oba rodiče jsou filmoví střihači, jeden děda byl malíř, druhý děda byl režisér, teta herečka, strejda je grafik, brácha je grafik...
* Vás to nikdy nelákalo?
Milovala jsem divadlo, hlavně v pubertě, a moc jsem chtěla dělat divadelní dramaturgii, ale děda, který režíroval například Baladu pro banditu, mi říkal: "To už je pozdě, musela bys už od osmi let navštěvovat představení a hrát!" To je pro umělecké rodiny typické, že své děti od umělecké dráhy odrazují ještě víc než ti, kdo prostředí neznají.
* Múzy vás tedy úplně minuly?
V osmi letech jsem začala hrát na cello a je mi opravdu líto, že jsem se mu nemohla věnovat profesionálně. Jsou dny, kdy bych mnohem radši byla cellistka než lékařka. Každému říkám, že neonatologie je nádherná, ačkoli je to strašně vyčerpávající a při současném počtu neonatologů se to téměř nedá zvládat. A i když si nesmírně vážím všech ostatních lékařských specializací, které dělají mí kamarádi, kolegové, spolužáci nebo studenti, mně by asi jiný obor nestál za to.
* Proč jste nešla studovat hudbu?
Neměla jsem dobré základy a můj skvělý profesor mi to nedoporučil. Potkala jsem ho bohužel až ve čtrnácti, vedl fantastický studentský orchestr. Cvičila jsem tři hodiny denně, o víkendu i sedm. Moc mě to bavilo. Jenže pan profesor Škampa zastával názor, že člověk by měl vystudovat něco pořádného.
* Profesor hudby s takovým názorem?
Věděl, že konzervatoř člověka vzdělá jen jednostranně, a že když se pak lidé náhodou neuplatní v oboru, jsou nešťastní. V Bumově komorním orchestru, kde teď hraju, jsme tím jeho studentským tělesem prošli všichni a je legrační, že jsme tam hned tři cellistédoktoři, z toho dva v porodnici.
* Máte děti?
Zatím nemám. Asi jsem nějak neměla štěstí, ale rozhodně jsem odjakživa rodinu chtěla. Nikdy jsem neupřednostňovala kariéru. Přitom teprve předloni jsem si vzala po čtrnácti letech půl roku volna z práce.
* Jak se Barboře Fišárkové podařilo zahnat silné deprese?
* Jak lze psychicky zvládat tuto náročnou profesi?
* Která náročná rozhodnutí musí často ve své práci učinit?
* Jak se české zdravotnictví vyvíjí v oblasti neonatologie?
ODPOVĚDI NA TYTO A DALŠÍ OTÁZKY SE DOČTETE V AKTUÁLNÍM VYDÁNÍ ČASOPISU INSTINKT, KTERÉ JE V PRODEJI OD 25. ČERVNA 2015.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.