Taxi Teherán
Taxík do minulosti
11.02.2016 17:45 Recenze
Jak vypadá život za éry diktatury, kdy intelektuálové jsou zavíráni za šíření protistátní propagandy, lidskoprávním advokátům pšenka nekvete a dětem ve škole vymývají mozky propagandou? Stačí nasednout do taxíku Džarafa Panahího a výlet do naší nedávné minulosti je otázkou 90 minut.
Dnešním dnem přichází do vybraných kin snímek Taxi Teherán, na kterém je zajímavé úplně všechno. To, že jej natočil režisér, jehož filmy jsou v Íránu zakázané, a který má dvacetiletý zákazu činnosti. Že tento režisér je zároveň jedním z nejprominentnějších světových filmařů, porotcem mohla filmových festivalů, držitelem řady prestižních filmových cen a také Sacharovy ceny za svobodu myšlení. Že tento film je celý natočený pomocí třech malých kamerek umístěných v taxíku, jehož je režisér řidičem. Že nám ústy svých pasažérů vypráví více o každodenním životě v Íránu, než co by vydalo na antologii jeho novodobé politické historie. A že to všechno tak strašně připomíná dobu, kterou bychom rádi ve vlastním životě uvrhli do zapomnění.
Panahího snímek Taxi Teherán, který berlínská porota označila za "milostný dopis kinematografii", získal loni na Berlinale Zlatého medvěda za nejlepší film. Autor si pro ni přijet nemohl - režim ho v roce 2010 zbavil svobody tvořit i cestovat za údajné rozšiřování protistátní propagandy. Soudě dle snímku Taxi Teherán se ani tentokrát Panahí nehodlal poučit.
V taxíku jsou na strategických místech rozmístěny malé videokamerky, které cestou po íránském hlavním městě zaznamenávají nastupující a vystupující pasažéry. Každý z bezejmenných neherců vypráví řidiči či ostatním přísedícím nějaký příběh, jejich výpovědi defilují na obrazovce jako panoptikum nešvarů a praktik, jimiž je poznamenán život pod jhem diktatury.
Z útržků konverzací se dozvídáme o popravách, které jsou v Íránu na běžném pořádku, o tom, že za pokus shlédnout fotbalový zápas může žena v Íránu skončit ve vězení a že po úmrtí manžela přijde o majetek ve prospěch švagrů, či jak se za dob tuhé cenzury pašují a do oběhu na íránském černém trhu dostávají zakázané zahraniční filmy.
Okouzlující pasažérkou taxíku je Panahího hubatá neteř, která se strýci svěřuje, že ve škole dostala za úkol natočit krátký film. Její vyprávění o tom, jaké podmínky přitom musí splnit, je obžalobou tvrdé ruky cenzury a zároveň subtilním popisem situace, ve které se nachází sám režisér:
"Aby film mohl jít do distribuce", poučuje malá Hanna, "musí respektovat nošení islámského šátku, nesmí v něm dojít ke kontaktu mezi mužem a ženou, musí se vyhnout drsnému realismu, dobří chlapíci v něm nesmí nosit kravaty a zároveň nesmí mít íránská jména, nýbrž jména islámských svatých, a musí se vyhnout politickým a ekonomickým tématům."
A to je přesně to, co se Panahí rozhodl nerespektovat. Jeho filmy jsou plné drsného realismu a obžalobou politiky, která utlačuje ženy a slabé. Jedna prominentní žena dokonce dostává v Taxíku prominentní stopáž - pasažérkou s kyticí rudých růží není nikdo jiný, než proslulá advokátka lidských práv Nasrin Sotoudeh, spolu s Panahím nositelka Sacharovy ceny Evropského parlamentu za svobodu myšlení, která byla v Íránu vězněná za své aktivity a která má od roku 2014 na tři roky zákaz vykonávat svoji profesi.
"Takové evidentní taktiky!" směje se hořce, když řidiči popisuje, jak to chodí u íránských soudů. "Udělají ti ze života peklo. A když tě nakonec pustí, tak se tvůj vnější svět stane jenom větším vězením. Z tvých nejlepších přátel udělají tvé nejhorší nepřítele. Buď máš možnost odsud utéct, nebo se připravit na další vězení. Radši si mě vymaž, nebo tě obviní z drsného realismu a budou tě obtěžovat ještě víc," říká v sedle spolujezdce Panahímu, jenž si svým filmem Taxi Teherán očividně koleduje o další represe.
Fanouškům kinematografie věnuje Sotoudeh rudý květ růže umístěný těsně před kameru spolu s dovětkem: "To je pro lidi od filmu, protože na lidi od filmu se dá spolehnout." Zjevně s odkazem na to, jak se za Panahího po jeho odsouzení postavila celá íránská i celosvětová filmařská elita, a jak jeho místo porotce na Festivalu v Cannes, kam kvůli svému uvěznění nemohl přijet, zůstalo symbolicky prázdné.
Ačkoliv v současné době má Panahí větší volnost pohybu mimo domov, vycestovat ze země nemůže. A tudíž si pro Zlatého medvěda do Berlína poslal protagonistku svého posledního filmu Taxi Teherán, nezletilou hubatou neteř Hannu Saeidi. A světu vzkázal, že "žádná cena by mu nebyla tak drahá jak to, aby jeho spoluobčané mohl vidět jeho filmy."
Íránská agentura pro film vyjádřila politování nad tím, jak podle nich Panahí nepravdivě informuje o životě Íránců, zatímco má zakázáno tvořit. Panahí na to kontroloval vyjádřením, že nic na světě mu nemůže zabránit točit filmy, protože "když mě zaženou do kouta, tak moje potřeba tvořit se stane ještě urgentnější."
Džafar Panáhí (55) je považován za jednoho z nejvýznamnějších íránských filmových režisérů a jednou z hlavních postav íránské filmové nové vlny. Začínal jako televizní dokumentarista, prosadil se svým filmovým debutem, poetickým snímkem Bílý balónek z roku 1995, který získal cenu Camera d'Or v Cannes, což byla zároveň první významná cena udělená íránské kinematografii. Jeho další snímky už nabývaly na společenské naléhavosti. Působivě v nich znázorňuje životní úděl zejména dětí, lidí na okraji společnosti a žen. Ačkoliv mnoho jeho snímků skončilo v Íránu v trezoru, v zahraničí za ně sbíral ceny. Například snímek Offside z roku 2006, který na Berlinale získal Stříbrného medvěda za nejlepší režii, vypovídá o osudu dívek, které se rozhodnou porušit zákaz, jenž ženám zapovídá vstup na mužské zápasy na stadionech. V roce 2010 byl Panahí odsouzen za rozšiřování protistátní propagandy k šestiletému vězení a dvacetiletému zákazu činnosti a zákazu cestování. Trest se mu posléze změnil na domácí vězení, během nějž na malou kameru a částečně na iphone natočil snímek Toto není film, který byl na filmový festival v Cannes propašován na USB nosiči strčeném do buchty. Odhaluje v něm stěny svého domácího vězení, zachycuje hovory o svém soudním procesu a popisuje, jak měl vypadat film, který měl roztočený, když ho zatkli. V roce 2013 získal Panahího film Zatažený závěs v Berlíně Stříbrného medvěda za scénář, loni si jeho snímek Taxi Teherán odvezl z Berlinale Zlatého medvěda za nejlepší film. Časopis Times Džafara Panahího v roce 2011 umístil na třetí příčku v seznamu deseti nejperzekvovanějších umělců, kteří se vzepřeli režimu. V roce 2012 Panahí získal spolu s právničkou Nasrin Sotoudeh Sacharovu cenu Evropského parlamentu za svobodu myšlení. Džafar Panáhí je ženatý a má dvě dospělé děti, jeho syn Panah je nadějným mladým režisérem. V roce 2001 byl Džafar Panahí členem poroty na MFF v Karlových Varech. |
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.