Očima Pavla Barocha
Prolomení těžebních limitů: hurá do minulosti!
21.10.2015 06:15 Glosa
Vládním rozhodnutím o částečném prolomení těžebních limitů v severozápadních Čechách dokázal kabinet, že současné politice chybí něco, co se dá možná nazvat jako morální nadstavba, nebo snad jako kulturní rozhled, úcta. V okolí Horního Jiřetína, nejohroženější obce "severočeské uhelné pánve", totiž nejde jen o surovinu pro elektrárny a teplárny, ale o mnohem víc.
Severní, respektive severozápadní Čechy se v listopadu 1989 staly jedním ze symbolů přechodu do jiné doby: svobodné, demokratické, ale taky ekologické. Když se mluvilo o různých formách zločinů socialismu, ukazovalo se rovněž na odumírající lesy v Krkonoších či Krušných horách, na špinavé řeky bez života nebo na - měsíční krajinu severních Čech.
Ostatně: sametová revoluce nezačala v Praze, ale v Teplicích. Tamní obyvatelé už měli plné zuby, respektive plné nosy síry, která se valila z komínů uhelných elektráren či chemiček a od podzimu do jara jim otravovala život. Vyšli do ulic s požadavkem na čisté ovzduší. Režim tak masový protest očividně zaskočil, když pod tlakem ulice svolali komunističtí funkcionáři veřejné shromáždění na teplický zimní stadion, už tuto událost přebil surový zásah na Národní třídě.
Kvůli těžbě "hnědého zlata" zmizely z mapy desítky obcí a třeba také historické centrum Mostu. Lidé se po desítky let stěhovali z místa na místo, i tak je některé postupující povrchové doly znovu a znovu dostihly a oni se opět balili. Zeptejte se třeba v Horním Jiřetíně.
To byl také důvod, proč Pithartova vláda s ministrem životního prostředí Ivanem Dejmalem rozhodla o ekologických limitech těžby uhlí v severozápadních Čechách. Nešlo jen o čáru na mapě. Šlo o to, říct "dost", dál už ne, tento region si zaslouží víc než velkolomy, velkorypadla, velkosmog, velkonemoci a velkoumírání. Když na jaře 1991 navštívil britský následník trůnu princ Charles severozápadní Čechy, pohled ze zámku Jezeří na "měsíční" krajinu ho šokoval. Podle pamětníků byl úplně otřesený. Kdyby totéž místo navštívil dnes, byl by nejspíš šokován ještě víc. Povrchový důl se od té doby ještě rozrostl...
Jenže pro většinu politiků jsou těžební limity právě jen tou čárou na mapě, za kterou leží další uhlí. Je jako magnet. Přece ho tam pod zemí nenecháme, když stačí párkrát rýpnout do země, a už ho můžeme tahat ven! Prolomením limitů v dole Bílina se vláda přiklonila k tomu nejjednoduššímu řešení. Vykutat, odvézt, spálit. Je tam uhlí? Tak ho vytěžíme! Jako bychom se obloukem vraceli do minulosti, kdy nás krmili tím, že uhlí potřebujeme, aby se roztočila kola průmyslu. Jako by bez uhlí pod severočeskou krajinou šlo české HDP do minusu, jako by skončil život a Česko se zhroutilo. Jiná řešení pro region nebo pro české domácnosti (aby dál fungovaly teplárny) jako by pro vládnoucí politiky neexistovala.
Argument, že posunutí těžební čáry v Bílině nepřinese žádné bourání dalších vesnic, neobstojí. Nejen proto, že limity vznikaly i proto, aby chránily krajinu a přírodu. Ale těžební limity jsou především víc než vykolíkovaným hřištěm pro těžaře. Byly otočením listu do nové budoucnosti. V pondělí 19. října 2015 vláda zalistovala v knize budoucnosti o mnoho stránek nazpátek.
Diskuse
Diskuze u článků starších půl roku z důvodu neaktuálnosti již nezobrazujeme. Vaše redakce.