Japonsko
Čím dál víc lidí umírá o samotě, jde až o třicet tisíc ročně

Malý byt v Tokiu, kam onoho dne vstoupil profesionální vyklízeč Hidemicu Ošima, zamořuje teplý a vlhký vzduch pach rozkládajícího se těla muže, který zemřel před třemi týdny. Asi padesátiletý muž zemřel sám, aniž by si toho někdo povšiml, uprostřed megapole velkého Tokia, kde žije 38 milionů lidí.

Ošima, oděný do bílého ochranného pláště a vybavený rukavicemi, pozvedá futon prosáklý tělesnými tekutinami oběti a na podložce pro futon tatami odkrývá hemžící se masu larev a hmyzu.

"Nosíme kombinézy, abychom se ochránili před hmyzem, který může přenášet nemoci," vysvětluje.

Takový případ není v Japonsku vůbec ojedinělý. Osoby starší pětašedesáti let tu již představují 27,7 procenta obyvatel a prudce se zvyšuje počet lidí žijících o samotě. Tento jev dokonce dostal svůj název: kodokuši, což znamená smrt o samotě.

Oficiální statistiky o rozsahu tohoto jevu neexistují, ale experti soudí, že na souostroví, které má 127 milionů obyvatel, je takových případů ročně asi 30 tisíc

Japonsko zažilo v posledních desetiletích hluboké kulturní a ekonomické změny, ale systém sociální ochrany se tomu nepřizpůsobil. Rodina se často musí postarat sama o své seniory, stejně jako v minulosti.

"Rodina v Japonsku byla dlouho poskytovatelem sociální podpory všeho druhu. Dnes se však situace mění: roste počet osamělých a rodiny se zmenšují," říká Kacuhiko Fudžimori, expert specializující se na sociální problematiku.

V posledních 30 letech se podíl domácností tvořených jednou osobou více než zdvojnásobil a dosáhl 14,5 procenta celkového počtu obyvatel. Jde většinou o muže padesátníky a ženy starší osmdesáti let.

Poklesl rovněž počet uzavíraných sňatků. Nejistá situace na pracovním trhu způsobuje, že se mnozí muži obávají, že nebudou s to rodinu uživit: 25 procent japonských mužů se v padesáti letech nikdy neoženilo. V roce 2030 by to mělo být 33 procent. Pokud jde o ženy, jsou díky tomu, že pracují, stále více finančně nezávislé.

Rostoucí izolace je ještě prohloubena tím, že v japonské kultuře jsou lidé zvyklí žádat o pomoc spíše rodinu než sousedy. Staří Japonci se ze zdvořilosti zdráhají obtěžovat sousedy, což zvyšuje jejich izolaci, uvádí Fudžimori.

Pokud jde o děti a vnuky, žijí dnes často velmi daleko od svých rodičů a prarodičů a někdy nemají finanční prostředky na to, aby jim pomáhali.

"Jestliže rodina už nemůže zajišťovat své funkce jako dříve, musí na tyto potřeby reagovat společnost," soudí Fudžimori, který především požaduje zvýšení daní, aby se zlepšila sociální ochrana starých lidí. "Pokud nic neučiníme, bude o samotě umírat stále více osob," varuje.

Hidemicu Ošima se svým týmem nechává v bytě zesnulého okna zavřená, aby se mrtvolný pach nešířil po hustě obydlené čtvrti. Byt je zařízen spartánsky, kromě velké sbírky CD a DVD. Nejsou tu žádné fotografie ani dopisy.

Většinu nábytku Ošimovi lidé vyhazují, ale cennější předměty zesnulého ponechávají stranou, kdyby se přihlásila rodina a projevila o ně zájem.

"Policie hledá jeho rodinu, ale zatím nikoho nenašla," poznamenává Ošima.